Výlety do okolí

Opuštěný kostel v Żeliszowě na půdorysu elipsy

Více než 900. To je odhadovaný počet evangelických kostelů, které se nacházely na území Dolního Slezska. Rokem 1945 zde končí dějiny evangelické církve, které trvaly od 15. století. Je pravda, že do dnešní doby na tomto místě působí evangelické farnosti, ale ve srovnání s dobami, kdy byla část Slezska součástí Německa, je jich pouhý zlomek.

Rozhodnutím Spojenců se stává do té doby německé území součástí Polska. Teritoria, která Poláci skoro neznali, jsou nyní části státu, který vůbec poprvé má takto rozmístěné hranice. Lidé, kteří doposud o kostely pečovali, utekli již v roce 1945 v panice před Rudou armádou. Někteří z nich se zde v létě v témže roce vrátili, protože nevěděli, že o jejich vysídlení bylo již rozhodnuto. Stejné situaci budou čelit noví obyvatelé Slezska, kteří jsou v roce 1945 vzdáleni od Breslau 600 km. Většina z nich o této německé provincii nikdy neslyšela a určitě nikdo z nich není evangelíkem.

V roce 1951 z více než 2miliónové evangelické komunity zůstalo 36 tisíc lidí. Co se týká počtu kostelů, ten se během 6 let od konce války prakticky nezměnil, z 900 kostelů zůstaly zachovány skoro všechny. Až na těžké boje o Festung Breslau, které trvaly až do kapitulace Berlína, přešla fronta přes Dolní Slezsko bez větších zádrhelů. Noví obyvatelé obdrželi prakticky nezničený region, který na rozdíl od zruinovaného Polska a hlavního města, má fungující průmysl a také bohaté dědictví, které se ale v této situaci stává poněkud problematické.

Přidělení slezské provincie a západního Pomořanska Polsku bylo výsledkem politických her Stalina. Po kterých polští komunisté čelili problému, jak vysvětlit takto rozsáhlý exodus obyvatelstva. „Návrat do domoviny“, „znovuzískané země“ nebo „odvždy Piastovské země“. Tyto a jiné slogany se začínají objevovat ve státní propagandě. Hesla, ke kterým se zde všudypřítomná německá historie, vůbec nehodí. Začíná tzv. degermanizace – německé obce získávají nové „piastovské“ názvy, masově se vytrácejí německé pomníky a nápisy. Také protestanské kostely jsou nyní skvrnou na vzhledu polského Slezska. Začíná promyšleně vedené odstraňování evangelického dědictví, které bylo asociováno bezprostředně s Německem a které se po válečném traumatu rovnalo nacismu.

Osudy chrámů v Żeliszowě a Starych Jaroszowicích po druhé světové válce se v žádném ohledu neliší od příběhů stovek podobných na nově získaném území. Po vysídlení autochtonního obyvatelstva se tyto kostely přestaly používat. Noví obyvatelé, kteří přišli z různých oblastí bývalé 2. Polské republiky, nepotřebovali evangelické svatyně. Pro jiné účely byly také přejímány stavby, které byly před válkou v rukou katolíků. Dva a někdy i více kostelů v jedné obci v těžké poválečné době nebyly vůbec potřebné. Situaci zhoršoval stálý pocit nejistoty a dočasnosti. Nově příchozí se vůbec necítili jako v propagandou slibované „domovině“. Převládalo přesvědčení, že Němci se zde brzy vrátí, a proto péče o jakékoli jejich jmění nebyla na místě.

To, co čekalo kostel v Żeliszowě v následujících desetiletích, bylo příznačné pro celou oblast nově získaných území. V roce 1947 Żeliszów opouští poslední skupina Němců i s evangelickým pastorem. Uplynulo tehdy přesně 150 let od doby, kdy tento výjimečný objekt začal plnit sakrální funkci. Stavba byla zahájena v roce 1796, o 12 měsíců později byla v kostele odsloužena první mše. Objekt je výjimečný v evropském měřítku díky práci Carla Langhanse. Všichi určitě znají nejvýznamnější projekt, který vytvořil – Brandenburskou bránu. V Dolním Slezsku bylo realizováno několik Langhansových projektů. Nejunikátnějším z nich je objekt v Żeliszowě. Návrh stavby předpokládal něco, co zde nebylo nikdy dříve ani později postaveno – kostel ve tvaru elipsy. Nehledě na obrovský význam pro dějiny umění, osudem objektu se nezabýval nikdo následujících 60. let.

Těsně po uzamčení kostela začalo rabování, vybavení kostela se rychle poztrácelo nebo zničilo. Křišťálové lustry byly přeneseny do katolického kostela, zde už je nikdo nepotřeboval. Velké lavice, které byly vybavením klasicistního interiéru, do nichž se vešlo několik stovek věřících, noví majitelé použili na topení. Kostel byl drancován až do minulého desetiletí, sloužil jako skladiště na topivo a chlévy. Po pádu komunizmu se situace vůbec nezměnila, hodnotu památky ale „docenili“ zloději uměleckých děl. Tehdy byly z kostela ukradeny všechny opracované prvky z kamene. Tento tragický osud příznačný pro všechny poněmecké regiony ukázal, že za dramatickou situaci slezského dědictví neodpovídá pouze komunistický režim, ale především mentalita a neuvědomělost jejich vlastníků.

Objekt stále chátral, pro místní správu byl pouze přítěží, se kterou si nikdo nevěděl rady. Obec problém kostela ze 17. století vyřešila jednoduše – navrhla demolici. Může to svědčit o stále přetrvávajícím pocitu nepropojení obyvatel a tohoto místa. Objekt se stal památkou podle zákona teprve v roce 2005. To ho chránilo před zničením z rozhodnutí místní správy. Ale čas a příroda se v poslední době odrážejí na stavu budovy stále výrazněji. Přes více než sto let neopravovanou střechu začala pronikat voda. Na elipsoidním klenbě rozprostírající se nad celým interiérem, která do té doby měla modrou barvu, se začala objevovat první poškození. Nedlouho poté spadla část střechy nad původní kruchtou.

Zdálo se, že dílo architekta, který vytvořil jednu z nejzajímavějších staveb v Evropě, bude zničeno, a to přestože je pod ochranou zákona a památkové péče.
Żeliszów se v určitých kruzích zájemců stal v této době legendární. Do evangelického kostela nacházejícího se někde na dolnoslezském venkově začínají přijíždět hledači tajemství, snímky objevující se na fórech lákají stále větší počet fotografů a filmařů. Objekt se pro samosprávu stává ještě zapeklitějším problémem, protože se někomu v ruinách může stát nehoda. Proto dochází od roku 1945 k vůbec prvnímu zabezpečení památky (byly zazděny všechny vstupy).

Nehledě na to, objekt je stále navštěvován. V roce 2010 nastává zlom, když se na internetu objevuje 4minutový snímek The Chapel. Patrik Kizny na něm zachytil chátrání perly evropské architektury, jen několik minut postačilo, aby ukázal monumentálnost a propracovanost klasicistního díla. Krátký film během několika dní má ve světě stovky zobrazení. Do té doby zapomenutá vesnice v okresu Boleslesławiec získává pozornost.
Je to také další kompromitace samosprávy, která plánovala o několik let dříve kostel zbourat. O Żeliszowě se začínají objevovat první články v celostátních médiích. Může se zdát, že došlo k přelomu, ale ani samospráva, ani Ministerstvo kultury nepodniklo kroky k záchraně stavby.

Dějiny Żeliszowa ale stále mohou zkončit šťastně. V roce 2013 kostel přejala varšavská nadace Twoje dziedzictwo. Podařilo se jí získat nezbytné prostředky na záchranné práce. V minulém roce se nad zřícenou částí kostela objevuje nová střecha. Od tohoto okamžiku můžeme mluvit o naději na záchranu.

Když jsem na tomto místě byl roce 2015, uviděl jsem veliký rozsah zničení i práce, kterou bude ještě třeba vynaložit, abychom mohli mluvit o celkové záchraně kostela. Z hlediska Dolního Slezska, měl Żeliszów hodně štěstí. Bohužel už o několik kilometrů dále v sousední vesnici Stare Jaroszowice se můžeme setkat s jinou tváří polského venkova. Tady se, stejně jako v Żeliszowě a stovkách jiných míst, nachází opuštěný kostel. Ještě před několika lety se nad kostelní lodí rozprostírala střecha. Dnes samotný kostel a sousedící s ním hřbitov tvoří malebnou zříceninu, po které zde ale za několik let může nebýt ani památky.

 

 

1
2
3
4
5
6

 

contentmap_plugin

Dodaj komentarz


Kod antyspamowy
Odśwież

Práva na veškeré texty, fotografie a grafiku umístěnou na webové stránce Kvetevropy.cz jsou vyhrazena. Není povoleno jejich použití nebo kopírování bez souhlasu redakce.

Kontakt: redakce@kvetevropy.cz