Kostel sv. Martina na Tumském ostrově
Kostel sv. Martina nás sice neohromí svou velikostí ani bohatou vnitřní výzdobou, jedná se ale zřejmě o druhou nejstarší sakrální stavbu ve Vratislavi po kostele sv. Jiljího. Nachází se v západní částí Tumského ostrova a díky tomu, že je vzdálen od ostatních vysokých kostelů, je dobře vidět a spolutvoří panoráma ostrova z pohledu Mlýnských mostů.
Kostel byl původně součástí ranně středověkého hradu Piastů a sloužil jako kaple zasvěcená Nejsvětější Panně Marii. Byl založen Jindřichem IV. Probusem ze slezské linie Piastovců, který strávil dětství na Pražském dvoře u svého poručníka Přemyslava Otakara II. Kostel měl sloužit nejen jako kostel, ale také jako karner – tedy dvoupodlažní kostnice, které se v té době stavěly v oblasti jižního Německa, ve Slezsku, Čechách a na Slovensku. V karnerech se v horním patře konaly mše a dolní podlaží sloužilo jako kostnice. Kostel si dodnes uchoval dvě poschodí, ale vzhledem k tomu, že došlo během staletí ke zvýšení úrovně povrchu o několik metrů, je podlaží nízko a má charakter krypty.
Během své existence byl kostel několikrát přestavěn, na dnešním místě byl postaven na kamenných základech a z cihel kol. roku 1280. V roce 1466 na Tumském ostrově vypukl požár, který kostel výrazně poškodil. Po přestavbě byla klenba kostela zakryta kasetovým stropem a vznikla také nízká věžička. Poté, co byla zbořena stavba hradu, se kostel stal samostatně stojící stavbou obklopenou kláštery a církevními dvory. Kostel byl znovu silně poškozen během 2. světové války a byl do dnešní podoby rekonstruován na konci 50. let. V rámci rekonstrukce byla také osmistěnná věž zakončena stanovou střechou, která má odkazovat ke středověké piastovské tradici.
S kostelem sv. Martina se pojí legenda, která vypráví o tom, že právě na tomto místě se měl blahoslavený Česlav Odřivous modlit o záchranu města během vpádu Mongolů v roce 1241. Tehdy se podle legendy otevřelo nebe, na hlavy útočníků se snesl oheň, který poté vytvořil kolem ostrova neproniknutelnou hráz. Jiná legenda zase hovoří o tom, že sám Česlav měl chytat do rukou mongolské šípy a házet do mongolského tábora ohnivé koule. Proto bývá tento středověký učenec, který studoval v Boloni, Paříži i Praze, zobrazován s ohnivou koulí v ruce.